Výživný balíček

Né, omlouvám se, ale nebude to promo na zdravý životní styl, multivitamínové bomby nebo nový dietní postup. Je to o něčem jiném, co chce býti viděno a prožito. A napsáno, jak se zdá.

O podzimu. O smrti. O stárnutí. O dětech. O ha ha.

Všechno najednou teď řeším a žiju, jasně že nejsem jediná na světě, ale právě proto o tom chci napsat. Tak to vezmeme od začátku.

Podzim. No, není to zrovna moje nejoblibenější roční období, i když se mi v něm vždycky dějou zásadní životní události. Na podzim se mi narodilo moje první dítě, moje dcera. Všechny svoje zásadní životní partnery jsem potkala vždycky! na podzim. Né romanticky na jaře, ale v dešti, sychravu a nevlídném počasí. Ale i tak je mi líto, že končí to teplo, světlo a léto a přichází ta tma, chlad a rozklad.

Smrt. Už jsem k tomu měla docela veselý článek na blogu před rokem, takže se zdá, že je to rozhodně touto dobou vždy ve vzduchu. Teď je to v mé nejužší rodině velmi aktuální téma. Blíží se to, mluvíme o tom, ale i nemluvíme. Snažíme se na to připravit, ale moc to nejde. Pokoušíme si to představit, ale to je taky trochu nemožné. Škoda, že v naší době a kultuře k tomu nemáme nějakou fakt dobrou a funkční praxi. A hlavně přístup. Smrt je tabuizovaná, vlastně nepopulární a špatná, což fakt směšné, že jo? Vzhledem k tomu, že to je nevyhnutelná součást života, stejně jako zrození.

Stárnutí. Jójo. O šedých vlasech jsem tu taky zvesela psala. Ty jsou super, to je pravda. Hele, je mi 52, to je vlastně nic, mladá holka, ale i tak to nějak vnímám a cítím. Procházím přechodem, dějou se mi věci, mění se moje úhly pohledu. Něco mi vadí více než dřív a to mi vadí, haha. Třeba určití lidé, povrchnost, přetvářka, blbá hudba, česnek v jídle... Něco mě naopak nechává absolutně v klidu. Špatné počasí, čekání ve frontě, zpožděná doprava, nedůležité životní složitosti, pomalá obsluha v hospodě. V tomto tématu vnímám hooodně posun priorit, ale přiznám se, že mi někdy připadá, že je to brzy, že jsem si nějak představovala, že to bude třeba až za 10 let nebo tak. Zase haha..

Děti. V tomto případě je to o jejich dospívání a odchodu z domova. Je jim 17 a 20. A přitom mám pocit, že je to fakt nedávno, kdy jsem s nima byla doma na mateřské a chvílema jsem z nich pěkně rostla. 17ti letý už je vlastně z domova 5 let. Ve 13 šel žít k tátovi. Velké téma. Velká bolest. Ale prošla jsem to a stále procházím, taky díky důležitým propouštěcím rituálům, které jsem bez něj i s ním během té doby zažila. O odcházení dcery jsem si myslela, že to bude pohoda. Dcera přece tak nějak nikdy z domova neodchází, že jo? To se přece ví! Tak jo, odchází. Asi to bude taky chtít rituál, už to cítím v kostech.

Celkově to vyznívá jako velké uff a achich, ale u sebe cítím, že smutku a smutnění je potřeba dát prostor. Prožít si to, případě zabrečet nebo dlouze mlčet a být v tom a s tím. Nebo o tom napsat článek na blog. A pak se otřepat a jít dál. A pustit si k tomu nějakou fakt dobrou hudbu.  :-)

Kateřina Venuše