Smrtné rozpravy
"Jó, tady v tom hrobě je ještě jedno místo, jen abyste věděli. Ale já sem rozhodně nechci! Rozprášit! Napadlo mě, že až umřu, nechám se zatavit do vinylu? Jen ještě nevím, co to bude za interpreta. Já teď na takový přemejšlení nemám čas, se teď soustředím na to, abych odmaturovala a udělala přijímačky. A kam že to chce děda? ........ hmmm....." volný přepis ještě volnější konverzace, která proběhla mezi členy rodiny při dušičkové návštěvě rodinného hrobu. A slunce k tomu krásně svítilo..
Před lety jsem četla knihu Roberta Fulghuma - Od začátku do konce, která mě hodně oslovila. Povídková knížka o rituálech od narození až po rozloučení se zesnulým, s jakými se známý autor setkal díky své profesi reverenda. "Někdy vesele, jindy třeba hodně smutně, hlavně je třeba o všem mluvit" říká pan Fulghum. A toho jsem taky zastáncem, pokud to jen jde, je třeba o všech náročných situacích v rodině mluvit, nebo se o to alespoň pokusit. Aby pak na všechno nebylo příliš pozdě, abychom si nenesli pocit, že jsme si leccos neřekli. Jak se ukazuje při všech léčebných a seberozvojových aktivitách stále dokola, nekomunikace a tudiž nevyřešené vztahy jsou zátěží napříč generacemi.
Při nejbližší návštěvě rodičů (teď osmdesátníků, tehdy cca pětasedmdesátníků) jsem to téma smrti, pohřbu a co po něm, předložila k diskusi. Překvapilo mě, jak barvitá a veselá debata se z toho vyvinula. A co všechno jsem se dozvěděla? "Účastníci pohřbu by měli přijít jen v barevných šatech, žádná černá, jo a veselá hudba aby hrála. No a rozprášit bych si přála. A kam? No asi do moře ideálně. A ty dědo? No já tedy ještě nevím, taky asi rozprášit. A kam? No to taky nevím, ještě si to musím promyslet. Na Šenlán třeba? Tam to mám rád."
Podobná debata v září 2021. Já, moje máma a moje dcera (19 let). Ženský spolek. Sedíme u svátečního oběda v restauraci. Jak na to najednou přišla řeč vážně nevím. "Takže rozprášit, jak už jsem řekla. A pořád trváš na tom moři? No asi jo, to by se mi líbilo. Jo a až umřu, tak si nemusíte dělat nějakej velkej sraz, třeba jenom něco menšího :-D. Abyste to neměli moc složitý. A ty mami, co ty bys chtěla? No taky rozprášit. A kam? Ideálně do nějaký horský řeky, která proudí. Cože? No to je hezký, takže ty budeš v moři, ty v řece a kam já za váma budu chodit? No tak si domluvíme předem nějaký místo o kterým budeme všechny vědět a tam si budeme dávat rande." Řehot.
Zase taková debata. Dušičková návštěva rodinného hrobu tentýž rok. Já, moje máma (81), moje dcera (19) a můj syn (16). Krásné podzimní počasí a slunce. Na hřbitově bylo, dá se říct, až kreativně útulno. Máma: "jenom vám říkám, že v tom hrobě je ještě jedno místo, ale já tam rozhodně nechci." Syn: "a kam chceš? No do toho moře chce babička. A ty mami? Já do proudící řeky, už jsme si to domluvily, že se budeme někde pravidelně potkávat. Jo a třeba si můžete trošku toho našeho popela odsypat vedle a dát si to na nějaký místo srazu". Hmmmmm... chvilka zaraženého ticha. "To jde jo? No proč by to nešlo? Tak jo.. No já jsem slyšel, že se můžeš nechat zatavit do vinylu. Jako do elpíčka? Ne do vinylu. No to je elpíčko, jako gramofonová deska. Aha, no tak to jo. Ale ještě nevím co to bude za interpreta. Hele a nebylo by lepší aby tu muziku vybral ten, kdo to pak bude poslouchat? Aha, možná jo". Řehot.
Ve zdi hřbitova jsou urnové schránky, některé mají prosklená dvířka, uvnitř fotky, kytky a tak. Syn říká, "no tady by třeba mohla být ta gramodeska, to je hezký. No to aby tam k tomu byl rovnou ten gramofon ne?" Řehot. Ten den už po několikátý.
Vím, že až to přijde a budu čelit něčímu odchodu, už to taková legrace nebude. Ale věřte mi, že všechny tyhle zcela neplánované debaty a barvité představy hodně pomáhají v tom se na ten moment připravit alespoň částečně. V dnešní době, kdy je smrt tabu, něco nevhodného nebo dokonce nehygienického, jsou tyhle momenty velice úlevné. Cítím za ně velkou vděčnost všem mým otevřeným rodinným příslušníkům.
Taky vedete někdy smrtné rozpravy? A jak vám to jde?
Kateřina Venuše - 1. 11. 2021